Období vzdoru: jak přežít dvouleté dítě (a nezbláznit se)

Bylo úterý, Albert u nás na sídlišti, půl šesté večer. Ema chtěla modrý jogurt. Modrý jogurt neexistuje. Během čtyřiceti vteřin ležela na zemi mezi regály s mlékem, křičela tak, že se otáčeli lidi od pokladen, a já stála nad ní s košíkem a přemýšlela, jestli se dá z rodičovství nějak elegantně vystoupit. Nedá. Ale dá se to přežít a tohle je, co jsem se za rok naučila.

Co se vlastně děje

Kolem dvou let dítě zjistí, že je samostatná bytost s vlastní vůlí, a začne ji testovat. Chce si samo obout boty, ale ještě to neumí. Chce říct, co ho štve, ale má slovník tří set slov. A ta část mozku, která zvládá emoce, se prostě ještě nevyvinula. Není to rozmazlenost. Není to vaše chyba. Je to vývoj, a tohle vědomí mi pomohlo víc než jakákoliv technika.

Co u nás funguje

1. Nabídnout dvě možnosti. „Chceš červené tričko, nebo zelené?” Ema má pocit, že rozhoduje, a já mám oblečené dítě. Když nabídnu jen jedno, je to boj. Když nabídnu pět, zamrzne.
2. Předpovídat. „Za pět minut jdeme domů. Ještě dvakrát na skluzavku a jdeme.” Pak ještě jednou a pak opravdu jdeme. Přechody jsou u dvouletých nejhorší část dne.
3. Pojmenovat, co cítí. „Jsi naštvaná, protože jsi chtěla ještě zůstat.” Zní to jako z příručky, ale ono to funguje. Občas se zastaví a kývne. Občas ne, ale i tak to slyšela.
4. Sednout si na zem. Když stojím nad ní, vypadám jako obr. Když si sednu vedle a nic neříkám, je to jiná situace.
5. Mít v tašce vždycky něco k jídlu. Polovina záchvatů vzteku je hlad. Druhá polovina únava. Rohlík v kabelce vyřešil víc krizí než všechny knihy o výchově dohromady.

Co u nás nefunguje

• Vysvětlovat uprostřed záchvatu. Dítě, které křičí na podlaze, neposlouchá logické argumenty. Já ostatně taky ne.
• Vyhrožovat („jestli nepřestaneš, tak…”). Splnila jsem to jednou, nesplnila desetkrát a Ema si to velmi rychle spočítala.
• Ignorovat úplně. Zkoušela jsem to podle rady „prostě odejdi”. Ema mě dohnala v chodbě a bylo to horší. U nás funguje být poblíž, ale nezasahovat.
• Kupovat klid. Ten jogurt jsem nakonec nekoupila a zpětně jsem za to ráda. Kdyby to jednou zabralo, měla bych nadosmrti modrý jogurt v košíku.

Věty, které mi pomáhají

Napsala jsem si je do poznámek v telefonu, protože v akutním stavu si nevzpomenete na nic.

• „Vidím, že jsi hodně naštvaná. Jsem tady.”
• „Můžeš být naštvaná. Nemůžeš mě bít.”
• „Až budeš připravená, obejmu tě.”
• „Tohle je těžké. Zvládneme to spolu.”
• Pro mě samotnou: „Tohle je dvouleté dítě a chová se jako dvouleté dítě.”

Ta poslední je nejdůležitější. Většina mého vzteku pramenila z toho, že jsem od Emy nevědomky čekala chování pětiletého.

A co já

Nikdo mi neřekl, jak strašně vyčerpávající to je. Někdy jsem po dni plném „ne” a „sama” seděla večer v kuchyni a jedla čokoládu potmě. Pomohlo mi několik věcí: předat ji partnerovi, jakmile přišel domů, a jít na dvacet minut ven bez telefonu. Přestat sledovat účty, kde mají děti pořád uklizený pokoj. A přiznat kamarádkám, jak to doma vypadá. Ukázalo se, že u nich to vypadá stejně.

Tip: Fotky z nejhorších záchvatů si schovejte. Za rok se jim budete smát a za dvacet let je ukážete jejímu partnerovi.

Kdy zajít za odborníkem

Vzdor je normální. Ale existují situace, kdy bych neváhala a šla za pediatrem nebo dětským psychologem:

• Záchvaty trvají pravidelně déle než dvacet pět minut a přicházejí mnohokrát denně.
• Dítě si při nich ubližuje (bouchá hlavou o zeď, škrábe se) a nedaří se ho přesměrovat.
• Vzdor přetrvává v plné síle i po čtvrtých narozeninách.
• Zadržuje dech tak, že omdlí (to samo o sobě bývá neškodné, ale stojí za to nechat vyšetřit).
• Nebo prostě cítíte, že to nezvládáte vy. To je stejně dobrý důvod jako všechny předchozí. Objednat se k dětskému psychologovi není selhání, je to dovednost.

Ema má teď dva a půl a je to o něco lepší. Nebo jsem si možná já zvykla. Modrý jogurt pořád neexistuje a my obě jsme se s tím nějak smířily. Jak to zvládáte vy? Máte větu, která u vás doma opravdu funguje? Napište mi ji, sbírám je.